Čtyři dny přihlížím v Budapešti dramatu, o němž bych si ještě nedávno myslela, že se v hlavním městě na území Evropské unie nemůže nikdy odehrát. Budapešťské nádraží Keleti je odrazem neschopnosti členských států EU rozvíjet solidární migrační politiku a konečně dát vale nevydařené Dublinské úmluvě. Ta totiž stanoví, že se uprchlíci musejí registrovat a žádat o azyl v zemi, ve které vstoupili na půdu EU. Dohoda z Dublinu je nesolidární, protože v případě současného vysokého počtu uprchlíků nadměrně zatěžuje státy, které se nacházejí na vnějších hranicích EU. Neodpovídá potřebám současné situace a funguje pouze jako nástroj, jak si vzájemně přehazovat vinu a vzdávat se vlastní zodpovědnosti. Následky toho prožíváme nyní také v Maďarsku.
Není třeba popisovat konkrétní scény – všichni je známe. Pohybuji se na místě s nelidským chaosem, za nějž nese zodpovědnost maďarská vláda a s ní celá Evropská unie. Tento skandál nelze nijak vysvětlovat ani omlouvat. Tisíce běženců jsou dlouhé dny vězněni v podchodech a v okolí budapešťského východního a západního nádraží. V pátek se téměř dvě tisícovky lidí vydaly směrem k maďarsko-rakouské hranici. Pěšky. Ženy, děti, muži. Podél dálnice a po kolejích. Vyčerpaní, hladoví, zoufalí. V Maďarsku, v Evropské unii.
Téhož dne se budapešťská policie snažila udržet pod kontrolou rozdivočelé chuligány, kteří kvůli kvalifikačnímu zápasu mezi Maďarskem a Rumunskem o postup na Mistrovství Evropy vyrazili do ulic maďarské metropole v černých tričkách s nápisem „Magyarország“ (Maďarsko) a dalšími symboly pravicové extrémistické strany Jobbik. Vyřvávali z plných plic „Hungária“ a napadali uprchlíky.
Obraz uprchlíků, kteří se poklidně ubírají z Maďarska dál pěšky, však byly i pro maďarského premiéra Viktora Orbána příliš. Maďarská vláda zorganizovala v noci na sobotu autobusy, aby tento takzvaný „německý problém“ co nejdříve vyvezla ze země. Další cestě uprchlíků dala zelenou rakouská a německá vláda v sobotu ráno.
Zoufalá situace tím však nekončí.
Utečenci nejsou vítáni
V zemích, které do Evropské unie vstoupily v roce 2004, nejsou uprchlíci vítáni, jak se opakovaně a často nevkusně vyjádřila většina premiérů a prezidentů těchto států. Nápadně často si v otázkách migrační politiky notují. A to přesto, že počet schválených žádostí o azyl je statisticky ve všech těchto zemích extrémně nízký. Po pocitu zodpovědnosti ani stopy. Politici panikaří a mají strach, že by ztratili voličské hlasy, pokud by se pokusili široce rozšířenému odporu proti uprchlíkům oponovat. A tak raději přilévají olej do ohně. Před několika měsíci nechal Orbán polepit svou zemi plakáty, na nichž byla uvedena v maďarštině hesla typu: „Když přijdeš do Maďarska, nesmíš Maďarům brát pracovní místa, musíš dodržovat naše zákony a respektovat naši kulturu“. Český prezident Miloš Zeman běžencům přes média vzkázal, že je do České republiky nikdo nezval. Premiér ČR Bohuslav Sobotka zase prezentoval neúspěch Evropské komise při schvalování závazných kvót pro přerozdělování uprchlíků jako úspěch české vlády. Slovenská vláda se nechala slyšet, že by se neměli přijímat žádní muslimové, protože by se jim na Slovensku určitě nelíbilo.
Země bývalé Visegrádské čtyřky stvrdily svůj rozhodný negativní postoj vůči kvótám pro přijímání uprchlíků minulý pátek . Ewa Kopaczová, Robert Fico, Viktor Orbán a Bohuslav Sobotka ukázali, že konzervativní, levicově populistická, pravicově populistická a sociálně demokratická politická orientace nehraje v jejich případě v migrační politice žádnou roli. Všichni čtyři se víceméně shodnou. Tato názorová jednotnost a postoj, kterými se vlády střední a východní Evropy pyšní, jsou v kontrastu azylové a migrační politice založené na solidaritě. Pro příští summit EU to nevěstí nic dobrého.
Z německého originálu přeložila Anna Svobodová